Konflikt mezi srdcem a rozumem?

Konflikt mezi srdcem a rozumem?

Někdy se u lidí setkávám s názorem, že je potřeba věci posuzovat racionální myslí, a ne se nechávat unášet pocity či emocemi. Přitom sám se často řítím svými pocity a intuicí a dám na ně více než na rozum a tedy logické myšlení. To by nebylo nic divného, pokud by se to netýkalo názorů či názorových směrů ke kterým mám blízko.

Co jsou ty názory, ke kterým mám blízko? Jedná se o osobní svobodu spojenou se zodpovědností za své konání. Jedná se o principy svobody slova, svobody vlastního názoru, odmítnutí donucování. Nikdy jsem toto ještě písemně neformuloval.

Vím odkud se má touha po svobodě bere. Jedná se o zranění z opuštění. Takže ví, že mé názory mohou být v této z části zkreslené, nebo příliš radikální.

Z velké části souzním s principy, které Ayn Rand prezentuje a jejím filozofickém směru – objektivizmu. Spíš bych řekl s jeho důsledky. Jenže Ayn vychází z toho, že člověk re rozhoduje a má rozhodovat racionálně.

Jsem však přesvědčený, že to lidé většinou neumí. Lidé jsou z velké části bytosti emocionální a rozhodují se ať už vědomě nebo nevědomě podle svých pocitů. Včetně toho, že tyto pocity mohou být skryté v nevědomí jako naučené vzorce z dětství. A pokud jsou přesvědčeni, že se rozhodují „racionálně“ tak je to jen logická mysl využitá nevědomím tak, aby „racionálně“ zdůvodnila nějaké chování člověka.

Nedávno jsem našel video od PragerU, které mi konečně pomohlo tuto záležitost rozlousknout. Video bylo o tom, jak na amerických univerzitách je zakazováno mít jiný názor, který je často označován za „hate-speech“. A zde zaznělo, že ti, kdo zakazují druhému projevit jeho názor, jsou ti emocionální. Chtějí být jen šťastní a spokojení a nechtějí se setkat s názorem, který je rozhodí. Toto bylo označeno prezentátorem jako pocity.

Konečně mi to došlo. Za pocitové vnímání je označován princip nevyzrálé mysli, kdy se člověk rozhoduje podle příjemného/nepříjemného pocitu. To, co je příjemné je přeci dobré. Člověk chce více příjemného, a to nazýváme žádostí. A, pokud to jde, člověk se uspokojí. Tím se posiluje závislost na příjemném. Opačně to funguje stejně. Zážitky, které způsobují nepříjemné pocity, jsou přeci špatné a vyvolávají odpor. Takové zážitky člověk nechce a snaží se jim vyhýbat nebo se jim aktivně brání.

Komplikace je samozřejmě v tom, že ne vše, co je pro člověka příjemné je pro něj i prospěšné a tedy dobré. A opačně. Ne vše, co je nepříjemné, je i neprospěšné a špatné

Na výše zmíněném příkladu se svobodou slova a názoru je to tak, že když bude zakázáno, aby někdo říkal věci, co jsou nepříjemné, připravujeme se o možnost zjistit, zda mohou být relevantním názorem, a tedy mohou prospět k poznání pravdy.

Rozlišování prospěšnosti a neprospěšnosti je tedy to, podle čeho se člověk může opravdu rozhodovat. Chtěl bych napsat, že toho každý potřebuje dosáhnout, ale to by bylo jen nesplnitelná žádost. To že někteří lidé jsou uvězněni v egu, v principu rozlišování na příjemné a nepříjemné je ve skutečnosti prospěšné. Prospěšné pro některé další bytosti, které mohou díky tomu poznat, že pro ně setrvávání v takovém stavu prospěšné není. A mohou se začít sebepoznávat a rozlišovat na principu prospěšnosti.

Už zbývá jen jak je to s tím srdcem a rozumem. Je funkce rozlišování funkcí racionální logické mysli nebo pocitová funkce? Rozlišování je pravděpodobně samostatná funkce mysli, která může využít logického uvažování i pociťování jako nástroje. U lidí s preferencí přemýšlení využije logického uvažování, u lidí s preferenci pociťování využije pocity. Důležité je jen, aby pomocí těchto nástrojů bylo rozhodováno nikoliv zda je věc příjemná či není ale zda je prospěšná.

Napsat komentář